Reakce otců na těhotenství jsou velmi různorodé. Někteří se chtějí plně podílet fyzicky i emocionálně. Jiní raději přijímají roli organizační, pomáhají ženě plnit doporučení lékaře či ošetřující a porodní asistentky. Někteří otcové chtějí prostě „sdílet“ těhotenství své ženy, ale nechtějí být v roli aktivního účastníka procesu těhotenství a porodu. Vliv na vnímání role otce má kulturní zázemí, protože v některých kulturách je na těhotenství a porod nazíráno jako na výhradně ženskou záležitost.
Asistentka by si neměla myslet, že otec se o dítě nezajímá, i když je během těhotenství a porodu spíše méně aktivní. Otcové procházejí podobnými procesy jako nastávající matky. Ze začátku mohou mít stejně neskutečný pocit z přítomnosti plodu. Typická je rozpolcenost a sebezpytování, zda je připraven být otcem. Otcové, kteří se účastní prenatálních prohlídek, vidí plod na ultrazvukovém záznamu nebo slyší jeho tlukot srdce, vnímají pak své dítě více jako osobnost.
Po otci se často chce, aby poskytoval citovou oporu, zatímco se sám vypořádává s novou rolí otce. Příliš často má pocit, že je potřebný spíše jako opora těhotné ženy než jako nastávající rodič, který má také své potřeby. Asistentka by měla otce sledovat a povzbuzovat jej už během prenatálních prohlídek, přípravných kurzů i během porodu. Muž se snaží vyrovnat se se svou rolí otce podobně, jako se vyrovnává žena se svou rolí matky.
Absolvuje kurzy dýchání a masáže, je stále připraven udělat cokoli a být k dispozici Nejdůležitější je jeho přítomnost, klid a trpělivost.
Otec sice nemůže pomoci lékaři nebo porodní asistentce, ale je spojkou mezi rodičkou a personálem. Pro ty muže, kteří se vědomě zúčastnili porodu, je to hluboký zážitek. Je to příležitost k novým prožitkům, upevnění vazby matka - otec. Žena má možnost poznat se se svým mužem v jiné nové podobě. A po porodu přichází velká radost, zvlášť pokud se mu ještě dostane od ženy podpory, aby si vzal dítě do náruče.
Nesnese pohled na krev, může být citlivý, labilnější. Ruší ženu zejména v závěru porodu, neumožní jí, aby se poddala porodnímu mechanizmu. Stres, který na porodním sále může otec prožít, je pohled na vlastní ženu, jak rodí. Vidí svoji ženu, prožívající zjevnou bolest, strach. Žena vydává pro něj neznámé zvuky, poprvé spatří i její tělesné tekutiny. V průběhu postupujícího porodu se může žena proměňovat. Někdy dramatické změny v jejím chování jej mohou stresovat. Je zmožená, zoufalá, chová se nepřátelsky. Muž řeší co dělat, kam se postavit, jak moc a jakým způsobem se jí dotýkat, kolik lásky projevit před cizími lidmi. Stresuje ho pocit zodpovědnosti za ženino zvládání porodu, někdy má zodpovědnost za důležitá rozhodnutí ohledně zdravotní péče. Toto vede ke zdůraznění pocitu bezmoci, ztráty kontroly a zvyšující se nejistoty u otce.
Jenže představy se v průběhu porodu mění. Muž i žena mají svoji nějakou a jedinečnou minulost, jiný vztah k bolesti a porod v každém z nich zákonitě něco vyvolá – pocity, reakce. A to je pak může překvapit a někdy i docela zaskočit.